na Blog.cz

Když jsme se s drahým znali teprve krátce, museli jsme na příkaz našich rodičů spávat odděleně. A tak jsme čekali do půlnoci, do jedné hodiny, ba někdy dokonce i do svítání, až naši rodiče usnuli a my se mohli tiše navštívit…

Stočila jsem se do klubíčka jako ježek, který se dostane do nebezpečí. Chomáčem peřiny si podkládám hlavu. Voní jako jeho mokré vlasy, jako jamka nad klíční kostí, indulona na zmrzlých rukou, prací prášek, ovocný čaj, hašlerky. Ležím sama v posteli své lásky. Slyším hlasitý spánek jeho rodičů za tenkou zdí, slyším drápání kuny v podkroví. Když projede auto, stín zaprášených žaluzií kvapem uhání po třech bílých stěnách a následně mizí za velkou dubovou skříní.

Někdo opatrně přiložil dlaň nad kliku dveří a pomalu otevírá. Ten zvuk mi připomíná kručení vlastního žaludku. Pruhované trenýrky a bosé nohy tiše našlapují k posteli. Jemná dlaň mě hladí po vlasech. Jeden pramen schovává za ucho. Předstírám spánek. Vkrádá se pod peřinu za má záda. Pozvolný dech a ledově studená chodidla. "Miluju tě," zašeptal a bylo mu vlastně docela jedno, zdalipak spím nebo ne.

Nad městem se ještě válí oblaka ranní mlhy a přesto se již prostor pod věží i přilehlý park Champ de Mars plní zvědavými davy lidí. Pohlédnu na bustu Gustava Eiffela. Jak jen se ušklebuje mé panické hrůze z výšek!

Hrdě stojím ve frontě a se slovy "Je ne veux pas" odmítám suvenýry černošských obchodníčků - především železné klíčenky a pohlednice. Jsou neodbytní jako maďarští komáři a pokud neuspějí v obchodu, alespoň odhadnou tvou řeč a vykřikují česky jeden přes druhého "Sadarmó!" nebo "Sa hubičků". Tito afroameričané sem emigrovali převážně ze zemí severní Afriky, a to v padesátých letech. Ovšem nechybí zde ani přistěhovalci z Latinské Ameriky či Asie. Obvykle se živí podřadnou prací - dohlíží na pořádek na toaletách, otevírají dveře hotelů nebo prodávají lístky do muzeí. Prakticky řídí veškerou špínu města, na kterou by hrdý a arogantní Francouz ani nepohlédnul.

Složím ruce na prsou a pohlédnu vzhůru do neskutečné železné konstrukce. Už jen při tom pohledu se mi zatočí hlava. Dostávám se na řadu. Nejdříve se ochranka přesvědčí o absenci výbušnin v mých kapsách a poté požádám o lístek do druhého patra "Le deuxième étage".

Přestože jsem lehčí o šest a půl euro, tíží mě závrať. Dav lidí mě proti mé vůli nažene do proskleného výtahu. Tisknu se k neznámé ženě, jež voní jako čínské nudle. Výtah na okamžik zastaví na úrovní první etáže ve výšce asi 60 metrů. Zvedne se mi žaludek. Výtah se podruhé zastaví až ve výšce 115 metrů. Konečná stanice je ještě o necelých dvě stě metrů výš. Vystoupím a nadechnu se čerstvého francouzského vzduchu. Smog aut a hluk je hluboko pode mnou. Stojím na pevné betonové zemi, což mi dává pocit jistoty. Přestávám mít strach a dokonce se odvážím podívat na město. Vzpomenu se na panorama naší valašské rozhledny. Odtamtud jsem viděla jen nekonečnost hor a luk s výjimkou skrovné zástavby. V Paříži je to přesně naopak. Metropole je šedobílá jako jarní sníh. Bronzové zvony pějí tu svou, v mrakodrapech se odráží oblaka a lidé jsou jen barevné špendlíkové hlavičky.

VĚNOVÁNO: monsieur Personne

Často sedáváme u té důmyslné hrací skříňky, chroupáme sušenky a popíjíme čaj, aniž bychom si uvědomovali, že právě z plechovek oněch potravin byl v roce 1926 sestrojen první televizor. Již několik desítek let považujeme televizi za samozřejmost. Avšak dokázali byste si představit, že by se ještě dnes vysílalo jen dva dny v týdnu?

Můj vztah v televizi je víceméně pasivní. Dívám se už jen na ČT2 a některé celovečerní filmy. Čas od času mívám dokonce pocit, že mi ta technická vymoženost překáží. Copak vám nechybí povídání se členy vaší rodiny, předčítání z knih či jen prosté ticho? Leckdo by mohl namítnout, že televize usnadňuje komunikaci a přináší více zajímavých informací, avšak já jsem přesvědčena o opaku.

Myslíte si snad, že je správné nechat dítě celé dny sledovat ty hloupé realityshow, pořady o hubnutí či zprávy ze showbyznysu? Já osobně jsem velký kritik dětských diváků, respektive jejich rodičů. Podle mého názoru vede sledování televize ke ztrátě fantazie, volného času a naopak přispívá dětské agresivitě a zhoršování zraku. Avšak našli bychom i světlé stránky v této problematice. Živý obraz mi pomohl zapamatovat si nejeden dějepisný či zeměpisný údaj - od data bitvy na Bílé Hoře až po rodnou vísku Josefa Václava Sládka. O znalostech cizího jazyka ani nemluvě. Vědomost je sice velice důležitá věc, avšak holý život je důležitější. Právě díky mediálnímu ovlivňování přišel nejeden život vniveč. Například jednou jsem na zahradě ulovila ježka. Opatrně jsem zvedla ten bojácný chuchvalec bodlin, ochočila si ji, začala ji chovat v zajetí krabice od nerezových hrnců a v mylné představě se snažila ji krmit jablky. Do týdne bylo po ježkovi.

A co teprve televizní vliv v době dospívání? Domnívám se, že mě ono médium vtipně zasvětilo do tajů erotiky a milostných záležitostí. Avšak přestože mě televize obeznámila s pojmy jako jsou ovulace, poluce a kopulace, dokonce mě naučila vyslovovat "Miluji Tě" v několika světových jazycích, nedokázala mě připravit na zklamání z prvního milování, jež je mediálně tolik přikrášlované ba dokonce zcela překroucené. Televize mě též značně mystifikovala v oblasti ženské hygieny. Taky jste si jako já mysleli, že vložky musíte rozbalit, polít modrou tekutinou, zabalit a vyhodit - samozřejmě za předpokladu zpříjemnění vašeho všedního dne?

A to se prosím nezmiňuji o všech zklamáních, které mi televize uštědřila. V průběhu svého života jsem se musela smířit s tím, že mi ke cvičebnímu rotopedu opravdu nepošlou toho vypracovaného černocha a nablýskanou pleší, jenž účinkoval v reklamě; že francouzská polévka ze sáčku není z opravdových francouzů a že Kurt Cobain vlastně nikdy nespal pod mostem.

Televize zkrátka narušuje přirozenou komunikaci v domácnosti, práší se na ni, omezuje malé děti, připravuje o život nevinná zvířata a značně komplikuje období dospívání.

VĚNOVÁNO: Lucii Chalupové

VĚNOVÁNO: naší Frau domácí

Hned jak jsem se dozvěděla o zajímavé soutěži dne 27. února léta páně 2012 jsem se rozhodla vzít iniciativu, kusy starých hader a lihovku do svých rukou! O den později 28. února téhož roku jsem vyrazila do terénu! Už dlouho jsem měla zálusk na fotografování staré opuštěné osady za naší vískou a tato soutěž byla pro tento prostor jako svořená. Jsou-li mezi vámi jistí šťourálkové, jež by mohli namítnout, že fotografie nepochází z veřejných míst, mýlí se. Tato místa jsou tak veřejná, že je možné si v nich v klidu dát čouda, narychlo se pomilovat, přečíst si knihu, a to aniž by vás kdokoli vyhnal.

Fotografie: únor 2012

VĚNOVÁNO: Davidu V. protože až bude velký, bude z něj pan architekt